Kam s ním?

Řečeno slovy klasika je problém, kterým se dlouhodobě zabýváme v oblasti životního prostředí.

Tato otázka z fejetonu Jana Nerudy nabývá v poslení době podstatného významu! Tehdy, před nějakými 150 lety to vyřešili tak, že svůj odpad (starou slámu ze slamníku) dali mlíkařce, která jej využila na stlaní do chlíva.

A zdá se, že v poslední době se některé země v Evropě tímto řešením lehce inspirovaly a taky dávají svůj odpad „na stlaní“ někomu jinému. Některé státy v Evropě se totiž honosí tím, že dosáhly v posledních letech velmi nízkého procenta skládkování odpadů, jak lze vyčíst např. z údajů, které zazněly při prezentaci MŽP na semináři v PS PČR k odpadové legislativě dne 7.1.2020, což ukazuje graf na straně 11 prezentace zde.

Pozitivní nádech však tato informace ztratí v okamžiku, kdy zvídavý čtenář zjistí, že Evropská unie vyvážela v minulých letech až 300 tisíc tun plastových odpadů měsíčně do zemí Asie, jak se lze dočíst např. zde.

Chránit životní prostředí tím, že se odpadky nevyhodí do přírody v Evropě, ale až na druhém konci světa je poněkud krátkozraké. Kromě toho uhlíková stopa při lodní dopravě jedné tuny nákladu emituje až 12 g CO2/km.

Odpovědnosti za poškozování životního prostředí se nelze zbavit tím, že odpady vyvezeme do Asie, Afriky, nebo do Jižní Ameriky, kde se obvykle nakonec dostanou do moře a vrátí se zpět třeba v rybách, které jíme. Je sice hezké, že si na jedné straně klademe přísná kriteria pro nakládání s odpady, když na druhé straně ta kriteria umožňujeme někomu obcházet a nedodržovat.


Odpadová krize sužuje celý svět, a proto je nutné ji řešit globálně, nejen separátně na některém kontinentu.

Svým dílem chceme přispět k řešení odpadové krize jak v tuzemsku, tak i v zahraničí.

Proto nyní připravujeme výrobu zařízení pro přeměnu odpadů na suroviny, s využitím nové patentované technologie a plánujeme uvedení tohoto zařízení na trh.

Chceme tím podpořit materiálové i energetické využití odpadů v místech jejich původu tak, aby byly zužitkovány co nejdříve po jejich vzniku a nemusely se přepravovat na velké vzdálenosti, jako se děje v současnosti.

Významným sekundárním efektem tak bude jak omezení přepravy odpadů a s tím související snížení uhlíkové stopy, tak i snížení nároků na lidskou práci při jejich přepravě a manipulaci.

Rovněž environmentalisté by mohli být spokojeni, neboť při správném nastavení a provedení procesu termického rozkladu v příslušném technologickém zařízení neunikají během tohoto rozkladu do okolního prostředí žádné zplodiny hoření, ani emise, jako je tomu např. při spalování odpadů, a rovněž není zatěžováno okolní prostředí žádným zápachem, nebo toxickými látkami, či jinými plyny jako se někdy děje při skládkování odpadů.